Longevitalita. Slovo, které nám v češtině chybělo.

Na rovinu – ve čtyřiceti se ještě necítíme staří. A ani bychom neměli. Ale naše tělo už může mít jiný názor. Stárnutí totiž nezačíná šedinami či první vráskou, a dokonce neprobíhá tak, jak jsme si dlouho mysleli. V tomto pomyslném souboji s časem ale naštěstí nemusíme být jen pasivními diváky. Biologický věk můžeme aktivně ovlivnit. Vítejte ve světě, kde hlavní roli hraje longevitalita.

Pokud jste se v posledních letech vyskytovali na naší planetě, nežili izolováni v pralese a občas koukli na internet, nepochybně jste narazili na pojem dlouhověkost. Zastavme se na chvíli u tohoto slova. Vznikl jako překlad slova „longevity“. Čeština je sice nade vší pochybnost krásná, když jde ale o překlad z cizího jazyka, i ona má někdy své limity. Slovo „dlouhověkost“ naznačuje, že jde hlavně o délku života. To je ovšem nepřesné. Původní výraz „longevity“ má trochu jiný význam. Dlouhý a aktivní život ve vitalitě, fyzický a duševní stav, který propojuje naše tělo a mysl bez ohledu na rok narození. A přesně o to nám jde.

Abychom tedy zabránili zmatkům, nejasnostem a chaosu, a trochu poškádlili jazykozpytce, zavádíme s okamžitou platností nový pojem, který vystihuje vše podstatné – longevitalita.

Zabývat se vlastním zdravím má ve druhém poločase života ještě větší význam než v tom prvním, protože se v našem těle po čtyřicítce odehrávají významné změny. Proces fyziologického a metabolického zpomalování organismu totiž začíná ještě dříve, než většina z nás tuší. U průměrně zdravých mužů a žen už okolo 30–35. roku života. To je síla, co?

Tento skrytý proces stárnutí ale neregistrujeme hned. Jedeme jako auto na setrvačník a trvá nám relativně dlouho, než si začneme všímat prvních projevů poukazujících na změny ve fungování organismu.

V první fázi je totiž považujeme spíš za nahodilosti, lokální obtíže, které brzy přejdou. Máme tendenci je bagatelizovat a nepřipisovat jim žádný větší význam. Nutno říct, že zcela logicky. Náš mozek v každé situaci nejdříve hledá rychlé a snadné vysvětlení založené na předchozích zkušenostech. Než tedy připustíme souvislost mezi změnami našeho zdravotního stavu a věkem, zabere to obvykle pěkných pár let.

Podle známé a hojně medializované studie vědců ze Stanfordovy univerzity prochází lidský organismus v průběhu života výraznými nelineárními biomolekulárními změnami. Dvě jejich významné vlny vědci zaznamenali přibližně ve věku 44 a 60 let.

Jinými slovy – nestárneme zřejmě úplně rovnoměrně. Jsou období, kdy se toho uvnitř nás mění podstatně víc.

To ovšem neznamená, že jsme pouze pasivními cestujícími ve vozidle, jehož rychlost a směr nemůžeme ovlivnit. Biologické stárnutí není řízeno jedním vypínačem a ani ho nelze zastavit pouhou silou vůle. Naše chování, životní styl a prostředí však mají na jeho průběh významný vliv.

A právě tady vstupuje do hry mozek. Je to řídící orgán, který ovlivňuje naše chování, reakce na stres, motivaci, pohyb, spánek, stravovací návyky i schopnost učit se a přizpůsobovat. A všechny tyto věci se následně promítají do toho, jak naše tělo funguje a jak rychle ztrácí svoji výkonnost.

Pokud tedy budeme svůj mozek vytrvale stimulovat a zároveň tělo podpoříme dostatečným pohybem, vyváženou stravou, kvalitním spánkem, prevencí nemocí a péčí o procesy probíhající v našem organismu, můžeme vytvořit podmínky, ve kterých budeme biologicky stárnout pomaleji.

Takže nevěšte hlavy a neposlouchejte nikoho, kdo vám tvrdí, že v určitém věku musíte automaticky přijmout fakt, že tělo už nebude fungovat správně.

Poraženecký přístup je chyba. Odmítněte ho a vzdorujte. Ne samotnému věku – ten porazit neumíme. Vzdorujte představě, že číslo v občance automaticky určuje, co ještě můžete, jak se máte cítit a čeho je vaše tělo schopné.

Lidský organismus si totiž zachovává pozoruhodnou schopnost adaptace a změny i ve vyšším věku. Můžeme se učit, vytvářet nové návyky, měnit své chování a tím ovlivňovat podmínky, ve kterých naše tělo stárne.

A to je dobrá zpráva.

Snaha udržet si zdraví a vitalitu i ve druhé polovině života rozhodně není pokus, jak přelstít čas. Na druhou stranu si v dnešní době nemůžeme dovolit stárnout příliš rychle. Longevitalita se tak stává potřebou, téměř nutností pro každého z nás.

A tak se hýbejme, přemýšlejme, učme se, jezme rozumně, dobře spěme, pečujme o své tělo i hlavu a občas svému organismu připomeňme, že ještě není čas balit kufry.

Ne proto, abychom žili věčně. Ale abychom byli co nejdéle skutečně naživu.

Tomu říkáme longevitalita.